To, že mě Petrohrad čeká a nemine, jsem věděla nějakou dobu, ale co naplat – bála jsem se stejně. Vždyť jsem tu naposled byla ve svých sedmi, a to už je skoro 22 let zpátky! Co na tom, že se domluvím, když povědomí o místních reáliích mám špatné, skoro žádné?
No… kdo se bojí, nesmí do lesa, tak jsem nějak vstřebala nervozitu, soustředila se na hezké věci (třeba že poprvé v dospělém životě poletím, že budu mít zajímavou životní zkušenost nebo že mám jedinečnou šanci zkusit napsat hezký materiál do blogu) – a 23. ledna popadla batoh a kufr a vyrazila do světa :-)
Mates mě doprovodil na letiště a přečkal se mnou i první kontrolu – check-in, po kterém můj kufr úspěšně zamířil do zavazadlového prostoru. Do otevření gatu zbývala pěkná chvíle, tak jsme se rozloučili (jó, bylo to těžké) a už to bylo jenom na mně.
… už je to jen na mně
Druhou – pasovou – kontrolu už jsem absolvovala sama. Dvě minutky a šup do tranzitní zóny. Duty free mě příjemně překvapilo cenami, brácha chtěl, ať mu přivezu litrovku slivovice, v duty free shopu litrová flaška za 239 Kč, krása. Pamatuji si, že jsme litrovku v podnikové prodejně Jelínka kupovali za 269 Kč. Je ale fakt, že kdybych letěla do zemí, které jsou součástí EU, zaplatila bych asi o 40 Kč víc, i tak by to byla slušná cena.
Po výlezu z shopu jsem o kus dál uviděla “své” letadlo – Airbus A319 na fotce výše s nápisem Czech Airlines. Mimochodem, na této fotografii je krásně vidět, jaké počasí panovalo před odletem.
Prošla jsem duty free zónou a už mě čekala předposlední kontrola – ta bezpečnostní. Hurá vyndat veškerou elektroniku z batohu, ukázat bezpečnostní pytlík se slivovicí, projít rámem… a zase všecko sbalit.
Úplně poslední kontrola byla před nástupem do letadla, u přepážky se kontrolovala letenka a doklady. A pak už následoval rukáv a hledání svého místa :-) Měla jsem místečko u okna – přece u svého prvního “dospělého” letu nevynechám možnost koukat z okna a užívat si ten pocit letu se vším všudy!
Na dvou fotografiích níže je vidět mytí letadel před odletem, speciální technika zbavovala před vzletem všechny stroje sněhu, technici, jak mě tu správně upozornili (zdravím! :)), používali odmrazovací a protinámrazové kapaliny. Foto vlevo je pořízeno u terminálu, foto vpravo – po cestě k přistávací dráze.
Odlet byl opožděn cca o 1h 15min, a to kvůli nepříznivým podmínkám na letišti – speciální vozy čistily dráhu, další vozy omývaly letadla. No ale konečně motory zahučely – a už jsme startovali.
… letííím!
Zážitky? Neskutečné, famózní, nepopsatelné. Ten pocit, když tě to při startu zamáčkne do sedadla, motory řvou, krajina se míhá za oknem čím dál rychleji, a najednou se letadlo zakloní, odtrhne se od země, která pěkně rychle mizí v dáli, tlačí tě to do sedadla ještě víc… Úchvatné!
Ale musím říct, že prvních asi tak 5 minut, co jsme stále ještě stoupali v poměrně ostrém úhlu a za oknem nebylo vidět ani ň (aneb opravdu velká oblačnost), jsem byla i trochu vyjukaná a říkala si, zda let byl opravdu tím nejlepším nápadem :-) Ale pak jsme překonali tu hradbu mraků, vpravo za námi se zjevilo slunce, nad námi modré nebe a pod námi krásně tvarovaná oblaka – a pochyby byly rázem pryč. A to neskutečně modré nebe! Úplně jiná, sytější modř, než je vidět ze země…
Asi nemá smysl upřesňovat, že většinu letu jsem spokojeně čučela z okna a náramně si užívala ten výhled? :-)
Jinak skoro až vtipně působily informace o aktuálním stavu: “Výška 11 100 metrů. […] Teplota venku: -67 °C”. -67 °C! Mimochodem, v Praze při odletu bylo něco málo pod nulou, Petrohrad mě přivítal teplotou -17 °C.
Petrohrad: a už jsem… doma?
První “vzdušné” dojmy z Petrohradu byly trochu rozpačité: přistávali jsme pomalu za soumraku, město se nořilo do šera, ale rozsvícených oken bylo poměrně málo, zářila hlavně jedna velká ulice, jinak skoro nic – viz foto níže. Takové město duchů, Petrohraďané prominou. Je fakt, že pracovní doba v Rusku je oproti třeba té české trochu posunuta, takže většina lidí určitě byla v práci a v obytných domech prostě neměl kdo svítit.
Ale hlavní roli v tomhle dojmu sehrál stavební rozmach – staví se hodně a ve velkém, takže kolikrát člověk vidí jen ty zatím prázdné obrovské domy, které se noří do tmy a čekají na svou dostavbu a své nájemníky a majitele, kteří tam budou svítit. Měřítko staveb je docela působivé a nejspíš vydá na samostatné povídání, ale o tom někdy příště :-)
No, ale to už jsme se snesli na letiště, byl čas přistávat. Koukala jsem z okna, pozorovala zem těsně pod námi a pořád čekala to “duc” oznamující, že jsme dosedli. A ono nic! Nebýt spárů na přistávací dráze, na kterých to vydávalo specifický zvuk, ani nevím, že letadlo přistálo :-) Klobouk dolů před panem pilotem.
Pak už to šlo rychle. Výstup, pasová kontrola, sebrat zavazadlo z běžícího pásu. Zavolat bráchovi, ať přijede a vyzvedne mě. Sečteno podtrženo – let byl naprosto v pohodě, záležitosti okolo taktéž a zážitky byly fantastické :-)
“Vítejte v Rusku!”
À propos: volání. Po zapnutí telefonu mi od O2 přišla krásná SMS: “Vítejte v Rusku! V síti Beeline teď můžete navíc nově využít i 4G LTE připojení. Dejte o sobě vědět svým známým a rodině: Do ČR a v rámci zóny voláte za 66,55 Kč/min., příchozí hovory 54,45 Kč/min., odchozí SMS 12,10 Kč, MMS 9,60 Kč, připojení k internetu 300 Kč/MB. […] Příjemný pobyt Vám přeje O2.” Asi nemusím říkat, co bylo snad první věcí, co jsem si pořídila..?
Letiště: Letiště Praha, Letiště Pulkovo
