11. května jsme s týmem absolvovali závod – Pivní běh 2019. A i když z toho nakonec bylo olympijské “není důležité vyhrát, ale zúčastnit se”, byla to skvělá zkušenost jak ve sportovním, tak v týmovém ohledu.
Myšlenka zúčastnit se Pivního běhu 
vznikla někdy na přelomu roku, slovo dalo slovo, a už jsme řešili mančaft, registraci, taktiku, trénink běžecký i pivní. Spoiler: mám matný dojem, že s pivním tréninkem to dopadlo o něco lépe.
A v sobotu 11. května nastal den D a velký start. S rozumným předstihem jsme se úspěšně slezli u Hospůdky U Pechtů, navlékli týmové dresy, ve kterých jsme se pak hezky vyjímali na fotkách, a byli připraveni vyrazit. Okolo byla spousta jiných běžců, tou dobou hlavně těch, co už finišovali, nebo se též chystali na start týmů.
A pak se na časomíře objevil údaj 13:45:20, a to znamenalo, že náš tým Žíznivých skladníků vyrazil. První pivko nás čekalo hned za startem, Gambrinus 10°, to šlo ještě dobře. A také to sakra dobře stouplo do hlavy. Bohužel ne v podobě přiopilosti, ale v podobě bolesti srovnatelné s hodně kvalitní migrénou.
Člověk míní…
Já sice vím, že jsem po nachlazení, které jsem ostatně přecházela skoro měsíc, jak jsem poctivě zmínila i v dubnovém ohlédnutí, ale čtvrteční trénink mi šel celkem dobře. I střídání chůze s během jsem si pěkně naplánovala, ale… Ale tohle bylo něco, jsem si dost dobře naplánovat ani předvídat nemohla, a něco, co mě také kvalitně skolilo.
První skoro půlku, do Klubu malých pivovarů a fousek ke Zlaté krávě a zpět k lávce, se téměř dařilo ten plán dodržovat, nicméně bylo jasno: já už toho moc nezaběhnu, pokud vůbec. Brutální bolest hlavy v čele i v zátylku, stav “su rád že su rád” a tým po boku.
Na tomto místě bych svému týmu chtěla poděkovat i omluvit se. Moc si vážím toho, že jste mě nenechali ve štychu a “odchodili” ten zbytek se mnou a byli poblíž do samotného závěru. Tým se vším všudy, to se cení. Moc. A mrzí mě, že okolnosti tomu chtěli jinak a nedosáhli jsme na lepší umístění. Sorry, kluci! A tak i 29. místo z 42 týmů zní dost pěkně :-) A dost by mě zajímal tým, co těch 7 km zdolával 3 hodiny :-)
Doběhli jsme!
Nakonec jsme přece jen i doslova doběhli. Trocha regenerace u čtvrté zastávky, kde zjevně před chvílí narazili sud a načepování trvalo, pak poslední úsek, první kapky deště a pak poslední vyběhnutí, poslední pivní zastávka a vytoužený – a v nastalé bouřce pěkně dramatický – finiš. Zvládli jsme to!
V cíli nás čekaly chlebíčky, výměna dojmů, trocha pokecu a pak cesta domů. A doma mě osobně čekalo vyležení se – aneb o dva ibalginy a pět hodin později jsem se alespoň trochu vzchopila, když už byl pomalu čas jít na kutě, protože nedělní ranní byla neúprosná.
I přes nečekané trable hodnotím Pivní běh 2019 jako krásnou zkušenost. Ještě jednou děkuji týmu a těším se na nějaký další závod – teď si brousím zuby na RunTour v Praze , hezky mi vychází volno a tu “pětku” prostě chci zdolat :-) A co vy? Běháte? Účastníte závodů? Jaké jsou vaše dojmy a cíle?
