Sobota pro mě byla rozhodně nejnabitějším dnem letošního MetalFestu. Začalo to Elvenking a pokračovalo do samého konce, kde jsem nemohla vynechat Beast in Black, Stratovarius, Cradle of Filth a Amon Amarth.
Jak jsem zmiňovala v reportu z prvního dne, v pátek mě ještě čekala noční směna. Takže v sobotu mě čekalo nějakých 5 hodin spánku a hurá na Locháč, neb první kapelou, která mě zajímala, byli Elvenking, a ti hráli už od 13:45.
Elvenking
Tyto kluky z Itálie poslouchám od roku 2012 a teď to bylo počtvrté, co jsem je viděla naživo, a koukám, vychází mi to hezky po dvou letech – MoR 2013, MF 2015, MoR 2017, MF 2019 :-) Takže tedy počtvrté a opět to byla pecka.
Když začali hrát “The Divided Heart”, jednu ze svých nejznámějších písní, a dav se přidal, a amfiteátrem se rozezněl sbor nadšených fanoušků – byla to naprostá dokonalost. Úžasný pocit sounáležitosti, bytí “na jedné vlně”, pocit správnosti a bytí přesně tam, kde mám být. Bomba! Jeden z bezkonkurenčně nejhezčích okamžiků celého festivalu.
Jenom škoda, že Elvenking dostávají tak malý prostor – jen 9 písní 
a hotovo. O fous větší prostor dostali jen ve Vizovicích před dvěma lety, kde zahráli o píseň víc. No, snad se to časem zlepší a dostanou lepší a delší hrací čas :-)
Po vystoupení jsem pak upalovala do fronty – autogramiáda se měla konat pouhých 40 minut po konci show. Také že kluci většinou dorazili “v plné polní”, v čem byli na pódiu :-) Fronta příjemně utíkala, takže za chvíli jsme s kamarády byli uvnitř a získali vytoužené podpisy.
*fangirl mode on* S Damnou, zpěvákem, jsme i prohodili pár slov – no prostě jsem nemohla neokomentovat tu brutálně spálenou ruku (její rudá barva přímo svítí i na fotkách), načež odpověděl, že jeho pokožka není stavěná na takové zápřahy :-D Ale že to muselo bolet… A Rafahel, kytarista, pro změnu pěkně zapózoval (spoiler: ten den nakonec nebyl jediný :-)).*fangirl mode off*
Gus G.
Po podpisovce Elvenking jsem na chvilku skočila kouknout na Guse G. Vím, kdo to je, ale moc (či vlastně až na pár písní vůbec) ho neposlouchám, ale naživo jsem na něj byla zvědavá. A že na tu kytaru fakt umí! Střihl si 10 písní včetně dvou coverů a nabídl příjemnou podívanou.
Beast in Black
Dalším bodem mého programu byli Beast in Black. Tuto kapelu znám už nějaký ten pátek, jejich píseň “Blind and Frozen” jsem zmiňovala v ohlédnutí za říjnem 2017.
Nabídli energický set složený ze 14 písní , kde Yannis Papadopoulos předvedl svůj úžasný hlasový rozsah. To, jak spustí ve zmíněné “Blind and Frozen”, mě fascinuje doteď. Jít na ně na samostatný koncert mě sice netáhne, ale na festivalu byli suproví.
Stratovarius
Stratovarius patří mezi metalové kapely, které více či méně aktivně poslouchám už drahně let, jejich album “Elements, Pt. 2” fakt žeru. Takže bylo jasno – na tohle jdu!
Bylo to fajn vystoupení, i když musím říct – nějak to tak úplně nemělo šťávu. Když jsem je viděla posledně na Masters of Rock v roce 2017, mělo to úplně jiné grády a energii, letos na MetalFestu to prostě nějak nesedlo. Ale zahulákat si závěrečnou “Hunting High and Low” – to jo, tam to sedlo parádně :-)
Cradle of Filth
Stejně neúprosně, jak se blížil večer a setmění, přitvrzovala i hudba. Na řadě byli Cradle of Filth. Sice to není tak úplně můj šálek čaje, ale “Nymphetamine Fix” je prostě srdcovka – a i kdybych na CiF měla zajít jen kvůli téhle jedné jediné písni (jinak zahráli rovných 10 songů ), zašla bych. No, vlastně proč “bych” – zašla jsem :-) A ta píseň zněla famózně!
A musím smeknout před Daniho hlasivkami – to, co s nimi dělá (i když to místy připomíná štěkot psa), je neuvěřitelné. Já bych měla dávno po hlase :-)
Amon Amarth
Závěr sobotního programu patřil Vikingům Amon Amarth. A byl to nářez jaksepatří. Hned na úvod nasadili laťku v podobě “The Pursuit of Vikings” a “Deceiver of the Gods” a nepolevili do samého konce v podobě “Twilight of the Thunder God”, kdy se na pódiu objevil i had Jörmungandr.
Upřímně, show Amonů se popisuje docela blbě, to se musí vidět na vlastní oči a začít na vlastní kůži – tu energii, ten vizuální požitek, tu našlapanost. Stručně a výstižně – Amon Amarth byli boží!
Našla jsem si hezké místo na schodech – close enough to stay in touch and far enough to have some space. A tak pařím, fotím, rozhlížím se. Zjišťuji, že metr ode mě stojí čtyři ze šesti členů Elvenking. Damnu jsem potkala i dvakrát během dne, ale takto pohromadě se poštěstilo právě na Amonech. Bylo to svým způsobem hodně pěkné a milé, jak tam stáli jako úplně obyčejní fanoušci (v nejlepším smyslu tohoto výrazu) a naplno si užívali vystoupení. Damna vypadal, že své hlasivky zrovna dvakrát nešetřil :-)
